Tenkrát nebyli žádné mobily,počítače,facebooky či jiné vymoženosti tohoto světa. Přesto na to vzpomínám ráda. Nemám komu říct svůj příběh a i beztak mě mají za takového blázna,že si jiné místo než v blázinci nevysloužím. Můj pokoj je světlý a všude mám obrázky koní. Jsou to staré fotky nebo kresby.Je mi padesát let a v tomhle pokoji bydlím už  14 let. Nestěžuji si jenom bych chtěla aby jste znali pravdu celého mého příběhu. Život v blázinci není špatný,ale ten pocit že vám nikdy nikdo neuvěří vaše příběhy je strašný. Nikdo mi nevěří že já jsem už  36 let pohřešovaná dívka co se ztratila se svým koněm na vyjížďce. Stále chodím za jedním koněm na návštěvu do ,,naších stájí". Nesmím vycházet z areálu. Nikdo mě nikdy nenavštívil. Rodinu nemám. Vlastně mám,ale podle nich to nejsem já...

Začalo to nevinně. Bydlela jsem v malé Alpské vesnici. Už odjakživa jsem milovala zvířata a koně především. Chodila jsem pomáhat do stáji a jezdit. Milovala jsem vyjížďky přírodou. V té době jsem byla celkem úspěšná jezdkyně. Závodila jsem v parkuru a jako jedna z mála měla licenci pro jezdce. Bylo mi šestnáct a kariéru jsem měla před sebou. Doma jsme měli vlastní koně. Krásné haflingy,které jsem milovala. Nikdy nedosáhli něčeho neobvyklého,ale zato v zimě jsem na nich jezdila do města když se tam nedalo jet autem. Byli to nejhodnější koně pod sluncem,ale závodit jsem musela na jiných. Často jsem slyšela posměšky na mojí a jeho adresu. Jednu dobu jsem se za něj dokonce styděla,ale tohle je už za námi a je to obyčejná závist. Většina lidí si tady nemohla koně dovolit. Můj a Samsonův vztah byl úžasný. Byli jsme jako dva nejlepší přátelé. Táta to ovšem nechápal. Měl ho pouze jako pomocnou sílu do zápřahu k jeho matce Sendy. Tu jsem měla taky moc ráda. Všechny základy ježdění mě naučila ona. Avšak Samsona jsem měla nevím proč radši. Znala jsem ho už od jeho prvních krůčků. Pomáhala jsem s jeho obsednutím. Nyní jsou mu čtyři roky.

Dnešní den by byl obyčejný kdyby mi táta neřekl větu,kvůli které se tohle celé stalo. ,,Heleno musím si s tebou promluvit" řekl mi. Přistoupila jsem k němu a poslouchala ,, Víš"odmlčel se ,, nemůžeme si dovolit mít dva koně" bylo mi jasné co mi chce říct. ,,A proto jsme se s maminkou rozhodli že Samsona budeme muset prodat" Že se s maminkou dohodli! Mě se nikdo nezeptal ! Měla jsem chuť okamžitě utéct ale táta mě zabrzdil ,,Jestli uděláš nějakou blbost tak ho odvedu na trh hned! Nemůžeme si ho nechat. Sendy tady potřebujeme. Navíc ona už umí všechno co potřebuji a on nám až zestárne žádné hříbě nedá" Kdyby z něj nenechal udělat valacha tak by po něm mohla po světě běhat krásná hříbata pomyslela jsem si. Bylo mi jedno jak silně mě táta drží,ale já jsem běžela do stáje.Samson na mě koukal svýma laskavýma očima. Měl nádhernou spíše trošku arabskou hlavu. Úhlednou tenkou lysinku. Srst měl karamelovou a na slunci zářivou. Hřívu smetanově bílou a jemnou jako hedvábí.  Brečela jsem Samsonovi do hřívy. Jakoby všechno chápal. Přitulil se ke mě a začal mi olizovat ruce. ,,Same co budeme dělat?" řekla jsem mu.Napadla mě šílená věc. Popadla jsem sedlo a vyjela na něm přímo do stáje. Táta to asi čekal takže mě kupodivu nechal být ať si s ním užiju svoji poslední vyjížďku. Ve stáji jsem dělala jakoby nic a v příjemném aplském létu vybízela svojí kamarádku na pořádnou vyjížďku.