Se slzami v očích jsem přijela do stáje. Touhle dobou jsme vždycky jezdili s kamarádkou Klárou na vyjížďky. Otřela jsem si slzy a šla se jí zeptat jestli nemá chuť na pořádně dlouhou vyjížďku. Nejprve se jí moc nechtělo, ale nakonec jsem ji přemluvila aby odložila všechnu nedodělanou práci na později a jela se se mnou projet. Bok po boku jsme vedle sebe klusali a já se nezmohla na jediné slovo. ,,Stalo se něco Heleno?" podiveně se na mě zakoukala Klára. Tato slova mi spustila doslova lavinu slz a já, protože jsem přes ně neviděla musela zpomalit do kroku. Polkla jsem a spustila ,,Táta chce zítra odvést Samsona na trh a tohle je zřejmě naše poslední vyjížďka!" ,, Tak to mě moc mrzí Helen. Neboj se ono příjde v životě ještě spousty koní do kterých se zamiluješ a budeš se s nimi muset rozloučit.." ,,Jenže žádný z nich nebude jako Samson!" Po těchto slovech jsem pobídla Samsona do cvalu a ujížděla jsem s ním pryč. Daleko od všech. Nikdo nikdy nepochopí to jak ho miluju a žádný jiný kůň mi ho nemůže vynahradit. Z povzdálí jsem slyšela Klářin křik a taky kopyta jejího koně, která se nás marně snažil dostihnout. Po několika minutové zběsilé jízdě jsem Sammyho, který si nic netušící vychutnával nespoutaný trysk spomalila. Celá jsem se třásla strachy a rozčílením. Moje nervozita se brzy přenesla na Sammyho. Stačilo jedno mihnutí srnky a Sammy, který je jindy klidný se vzepjal a začal neovladatelně prchat pryč se mnou na zádech. Nešlo ho zastavit a jeho energie a výdrž byla snad nevyčerpatelná. Nedělala jsem tedy nic a zuby nehty se držela jeho hřívy a čekala až začne zpomalovat. Příliš pozdě jsem si uvědomila že jsme dávno mimo stezku a o to začala být moje panika větší. Křečovitě jsem se Sammyho držela, ale on nezpomaloval a já na něm za chvíli vysílením začala vlát jak kus hadru. Po chvilce to přišlo. Opravdu už celý udýchaný a spocený začal zpomalovat až přišel do klusu a já ho mohla konečně zastavit. Seskočila jsem z jeho sedla a upadla na zem vysílením. V rukou jsem držela jeho otěže a bezvládně jsem ležela na zemi. Třásla jsem se strachy,vysílením a vztekem. Stál vedle mě a v jeho očích bylo něco podivného. Ve  smaragdových očích neměl obvyklou jiskru, ale zato jeho oči byli temně černé, skoro nečitelné. Nervózně tancoval na otěžích a frkal. Tohle nebyl ten Sammy kterého jsem znala. Vyskočila jsem na nohy a začala ho uklidňovat. Takhle by se přeci nelekl obyčejné srnky, kterou jsem já stačila zahlédnout. Vyhoupla jsem se do jeho sedla a chtěla zamířit směrem domů, jenže který směr to byl? Ať už jsem chtěla Sama nasměrovat kamkoliv tak si prostě prosadil to, že chce jít jinam. Nechápala jsem co se s ním proboha stalo. Všimla jsem si toho že jsme v ,,zakázaném lese". Tedy spíš v lese ve kterém jsou bažiny a není bezpečné se zde pohybovat. Samy mě však ignoroval a mířil si to rovnou do lesa...