Seděla jsem na naprosto neovladatelném koni s šíleným výrazem v očích. Tryskal rychlostí větru a nic a nikdo ho nedokázal zastavit. Zuby nehty jsem se držela jeho hřívy a uhybala před každou větví stromů. Pak se prudce zastavil a já mu spadla na krk. Stáli jsme před bažinou a Sam hleděl na něco v dálce za ní. Chtěla jsem využít toho že je chvíli v klidu. Srovnala jsem se v sedle, chytla otěže a chtěla ho nasměrovat zpět domů. Jenže on mě nevnímal. Po chvíli udělal krok dopředu. Mířil přímo do bažiny a krok po kroku byl blíž břehu. Kopyta se mu pomalu začala bořit do měkké země. Snažila jsem se ho zastavit, ale on mě ignoroval. Šel čím dál tím hloub a pomalu jsme se spolu začali bořit do bahna. Nemohla jsem z něj seskočit. Na to bylo už pozdě. Brečela jsem, třásla jsem se strachy a říkala jsem si ,že tahle chvíle je moje poslední, že mě všichni budou hledat a doufat v to ,že se proháním někde na Samovi a že ŽIJU! Sam stál a jakoby se nic nedělo jeho tělo a část mích nohou začala mizet v bahně. Brečela jsem, objímala jsem ho okolo krku.

V puse jsem cítila slanou chuť mích slz. Valily se jako vodopád. Mohla jsem kříčet jak chtěla, ale nikdo v okolí nebyl. Byli jsme v hlubokém lese . Takřka bez šance na přežití.

Objala jsem Samovo spocené teplé tělo a pošeptala mu ,,Sbohem" Zavřela jsem oči a čekala na smrt..

To co jsem uviděla bylo nebe? Peklo? Každopádně to bylo....