(Ne)důvěra
S Esme se všechno začalo pomalu dávat do normálu. Už nebyla tak strašně bojácná a opatrná a začala přemýšlet hlavou. Což bylo určitě dobře jen kdyby si nevymýšlela prkotiny. Začala být přátelštější nejen k ostatním koním ale i k lidem. Láskyplně řehtala když mě viděla. K ostatním lidem se přeci jenom trochu ostýchala,ale začal se z ní stávat milý kůň. Pod sedlem to s ní ovšem začalo být zajímavé. Její splašené úprky už nebyli z toho,že by se doopravdy lekla či bála,ale začalo to být takové barbarství kdy si přímo užívala úprku přírodou. Jindy dala uši dozadu a byla naprosto nezastavitelná a neovladatelná a k tomu ještě házela hlavou a uskakovala do strany. Teď ovšem vyrazila, koulela očima a se spokojeným frkáním pádila dopředu. Bylo to milé,ale samozřejmě jsem ji v tom musela usměrnit a tak jsem s ní nespočetné hodiny trávila na jízdárně. K smrti ji to nudilo. Nejdříve se mnou chtěla z jízdárny utíkat,ale když zjistila že by musela přeskočit hrazení tak si to rozmyslela a vyřešila to tím způsobem,že začala být strašně líná. Jindy stačilo mírné klepnutí bičíku a hned se srovnala,ale teď jste do ní mohli všelijak tlouct a jí to bylo jedno. Nechtěla jsem ji ubližovat. Toho si zažila dost a taky se nejprve biče dost bála.Na jízdárně s ní nebylo k hnutí a tak jsem jí musela udělat nějaké zpestření. Nejdříve jen kavalety. Pracovala jsem s ní ze země a učila ji jak přes ně má správně chodit. Všechno velmi rychle pochopila a ještě tutéž hodinu jsem s ní mohla přes kavalety chodit i ze sedla. To ji bavilo a já konečně přišla na to co by ji mohlo doopravdy bavit. Parkur. Vypadala spíše jako nějaký quarter horse,ale i ty jsem viděla skákat.
Horší to bylo s Barnim. Jeho stav se moc nezlepšoval. Rány se mu povrchově hojili,ale vnitřně ne. Na duši měl velkou ránu,která jen tak nepůjde zcelit. Byl teď divočejší a choval se tak jako kdyby zapoměl na to jak ho vychovali. Nejhorší to bylo v den kdy se Samanta přijela o berlích podívat do stáje. Zastavila se před jeho boxem. Přišla k němu aby si ho pohladila. Barni ji nemotorně drcnul hlavou do ruky až z toho málem Samanta upadla. Zlostně frkal a kopal do stěn boxu. Samanta na něj začala řvát a aby toho nebylo málo tak v zápalu její hysterie po něm surově hodila kámen. Seděla na lavičce u jeho boxu a brečela. Hledala jsem slova útěchy,ale nakonec jsem se radši držela zpátky. Když se vzchopila naposledy se na něj podívala a skoro neslyšně řekla ,,Už tě nikdy nechci vidět!" a s těmito slovy odjela v tátově limuzíně pryč. Pozorovala jsem ji celou její návštěvu a měla jsem tušení že Barni z této stáje asi bude muset pryč...