Nemohla jsem usnout. Stále jsem přemýšlela o tom jestli mám začít jezdit na Barnim nebo ne. Trošku mě překvapilo že ho chtěla svěřit zrovna svojí největší nepřítelkyni tedy mě. Něco na tom bylo. Asi se mě chtěla zbavit nebo se o sebe tolik bála,že si nechtěla sama něco udělat.  Už půl roku jsem se snažila s Esme na něčem zapracovat. Přestával z ní pomalu být takový ten stájový mustang. Začínali jsme spolu pomalu skákat. Nejdříve samozřejmě ve volnosti než si to zkusí pode mnou. Nevěděla jsem jestli bych měla čas na dalšího zkaženého koně na které jsem poslední dobou měla čím dál tím větší štěstí. Navíc jsem měla v plánu udělat si na Torikovi licenci a zkusit si pár závodů abych potom nezačala rovnou na Esme. Rozum říkal ,,NE!" ale srdce říkalo .,ANO". Musela jsem odteď skloubit dohromady Esme,Toriho,Barniho a ještě k tomu školu a taky o Bena,který už pořádně vyrostl. Ve stáji jsem trávila zbytky svého volného času. Večer jsem vždy vzala na rychlou procházku Bena a potom se šla učit. Nejhorší ale v tuhle dobu bylo to,že byl prosinec a protože jsme sice bydleli u moře,ale i kousek od hor tak nám tady trošku sněhu taky napadlo. Navíc se brzy stmívalo takže jsem musela jezdit v hale.

S Barnim jsem začala pomalu pracovat každý den v hale. Ze začátku raději jen ze země,ale poté jsem si i troufla na to na něj naskočit. Rány na těle zmizely,ale rány na duši ne. Stal se z něj zanedbaný a nechtěný kůň na což nebyl pyšný a sebevědomí kůň zvyklí. Dalo se na něm jezdit,ale určitě podemnou nevypadal tak vznešeně jako pod Samantou. Nikdy jsem se drezuře nějak extra nevěnovala a vysoká drezura,kterou tento kůň ovládal mi byla cizí. Barni byl lehce jezditelný akorát bych mu vyměnila to strašlivé železo co má v hubě. Nemyslím si že by byl tak nespolehlivý,aby se nemohl jezdit víc citlivěji,ale Samanta byla neúprosná. Horší však byli na Barnim vyjížďky. Byl hodně lekavý a každá vyjížďka s ním byl horor. Nedával si pozor kam ve sněhu šlape a tak často zakopával. Každé šustnutí ho poplašilo. Jakmile uviděl jiného koně okamžitě hřebčil. Dřív takový nebyl a nevím proč ho ta srážka tak strašně ujmula na duši. Vyvázl celkem lehce, ale už to nebyl ten starý dobrák,ale potrhlý hřebec. Na jízdárně a v hale byl snesitelný,ale na vyjížďkách to s ním bylo přímo úmorné a nejhorší na tom bylo,že jsme nemohli jezdit sami,protože on se prostě bez jiného koně nikam nehnul což byl problém,protože většina koní co bylo ve stáji byli klisny. Esme se na mě občas koukala trošku vyčítavě,protože jsem se teď věnovala víc Barnimu než ji. Samozřejmě jsem na ni nezapomínala,ale oproti Barnimu byla jako beránek.  Každý den jsem s ní pracovala a začínala jsem s ní být velmi spokojená. Navíc jsem měla tu výhodu že na ní výslovně nikdo jiný než já jezdit nesměl,protože je to šílenej kůň a podle paní Lockové se k sobě hodíme.

Jednoho zimního dne jsem přišla do stáje a uviděla auto veterináře jak stojí u zadních mobilních boxů kde bydlí i Barni. Běžela jsem tam a nestačila se divit..